Uprchlický tábor je svět sám pro sebe, kde je hlavní činností čekání. Na dlouhé měsíce a roky do něj zavíráme ty, kteří k nám přišli nebo utekli. Sociální pracovník je zde vystaven z jedné strany zoufalství uprchlíků, z druhé strany požadavkům strohých státních úřadů.
Nedávno jsem od ní dostala povídku od Etgara Kereta. Ta popisuje vesnici, která leží přímo nad vstupem do pekla. Půda tam neplodí, nerostné bohatství zde také není žádná sláva. Místní vydělávají pouze na cestovním ruchu. Nejde o „běžný“ cestovní ruch. Lidé, kteří vylézají z pekla, jsou tiší a zdvořilí. Jsou to samí krátkodobí návštěvníci. Nikdy žádného nespatříte vícekrát než jednou.
Pohyb v uprchlickém táboře má také svá pravidla. Ty ale nepochopíte hned. Nejsou zde vycházky jako na vojně každou třetí sobotu, nemáte jako obyvatelé pekla jednou za sto let den volna.
V uprchlickém táboře si stačí sednout na lavičku, dívat se a čekat. Simon z Konga přichází za necelých deset minut. „Chci ženu na celý život a dítě. Vezmeš si mě?“ ptá se. Já vím ale moc dobře, co to je svatba v Kongu. Muž musí rodině nevěsty dát kozu, hrnec, olej a cukr, taky mouku, mužům vesty a mačety, ženám sukně, vyvolené prsten a šaty a bůhví co ještě. Pak dostane paragon. Žena je jeho na celý život. Jak jiný Afričan podotýká, „jako pes“. Odmítavě vrtím hlavou a sleduju jídelnu. „Proč ti lidi čekat jídlo? Nemusí, jsou bílí!“ Simon odchází.
Žadatelé o azyl už zpozorovali, že nemám oběd. Okna budovy 03 se začnou otvírat, Srílančané nabízejí kari, Barmánci rýži a Mohinku, Čečenci boršč. Nakonec Kurdové házejí placky zabalené v arabských novinách. „Como estas Muněca?“ zubí se Kubánci a líbají mě na tvář. Nechápou, že nechci právě tančit salsu, ani to, proč se po nás rozmrzele otáčejí zahalené ženy z Iráku. Kubánci se přišli rozloučit. Možná za týden už budou sedět pod plachtou kamionu na cestě do Španělska. Musa venku pokuřuje a volá: „Hoj Evi, ty jsi unavená? Hlavně nebuď smutná, prosím tě, máš dobré srdce.“ Musa je o pět let mladší než já, doma mu unesli otce, viděl, jak popravili jeho tetu. Umí pět světových jazyků. Směje se: „Hlavně odolat!“ Během hodiny stihnu ještě obejmout sedmnáctiletou Arevik, kterou zmlátil manžel do krve, setřást ze sebe asi deset dětí, poslat Ruslana za právníkem, jinak dostane výjezdní vízum z naší země, a vysvětlit Rohitovi z Indie, že opravdu není dobré poslat Ministerstvu vnitra České republiky dopis, který ozdobil hákovým křížem, byť to u nich doma znamená symbol štěstí.
V pobytovém středisku je všechno možné. Na jednom patře v jedné budově se můžu nechat pomalovat henou, naučit se péct medovník, nechat si naplést rastu, promluvit lingalsky, zahrát si na buben, podívat se, jak se tančí břišní tanec, dostat pět nabídek k sňatku… Ještě nikdy se za mě nemodlilo naráz tolik křesťanů, muslimů, hinduistů, buddhistů, jezidů…, ještě nikdy se mě tolik lidí neptalo, proč ještě v sedmadvaceti nemám dítě…
V povídce Pekelný vinný střik vystupuje i dívka Anna. Ta pracuje v obchodě se smíšeným zbožím. Občas se pokouší spřátelit s divnými cizinci nebo se s nimi dát aspoň do řeči. Je to k smíchu, protože tihle „cestovatelé“ představují v Annině životě jediné povyražení, jinak by chcípl pes. Jednoho dne však díra do pekla zmizí. Dívčin život je nudnější, ospalejší, smutnější. Nakonec se vdá za rybáře, kterému porodí i děti. Dětem vždycky před spaním vypráví o „svých návštěvnících“. Příběhy nahánějí hrůzu a téměř pokaždé děti rozpláčou. Přesto tyto příběhy Anna, i když vlastně sama neví proč, vypráví dál.
Přeji všem lidem z uprchlického tábora to, po čem toužím sama: aby našli svoje místo a klid.
Cizinci v České republice 