Assalam alejkum, Evropo: deník ingušského uprchlíka II.

22.05.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dneska tři rodiny odjely z tábora. Napsaly žádost, aby se azylové řízení zastavilo, a odjely zpět na Kavkaz. Já jim tak trochu závidím, vždyť za dva dny uvidí své domovy, příbuzné, přátele.

Navštívil mne P…, měl špatnou náladu. To proto, že mu z Čečenska zavolal starší bratr a sdělil mu, že se chystá do Evropy. Někdo mu řekl, že se tu dostává 2000 dolarů. To je k smíchu.

Musím dodat, že jsou mezi námi i takoví, kteří sem jedou hledat snadnější život. Dělají pak ostudu všem těm, kdo jsou skutečně nuceni opustit svou zemi.

Většina obyvatel Ruska žije v chudobě jenom proto, že se naučili nezajímat se, na co se používají daně a proč jsou posíláni do války. Systém je zaměřen na potlačení lidské osobnosti.

To není žádná rusofobie. Proti mně bojovali ti, z nichž se státu podařilo udělat poslušné otroky. Oni nevěděli, za co ve skutečnosti bojují, zabíjejí a umírají.

Někdo ze skeptiků se mne zeptal, vím-li já sám, proč a s jakým cílem jsem se postavil proti federálům. Já to vím. Bojoval jsem za to, aby mne nezabili jako bezbranného králíka. Bojoval jsem proto, že nefungovaly zákony, které měly ochraňovat má občanská práva.

Ze vzpomínek

Listopad 1999. Je chladno. Fouká pronikavý vítr ve snaze vyfouknout z člověka poslední zbytky tepla.

Federální cesta „Kavkaz“ je přeplněná dopravou. Vedle první ingušské hlídky ze strany Čečenska se vytvořila zácpa, která se táhne asi patnáct kilometrů. Lidé, lidé, lidé… Uvnitř aut, na přívěsech, v oknech autobusu. Dětský pláč, nářek žen, řev motorů…

Chceš vidět válku? Jen několik kilometrů odsud ruská raketa trefila starý autobus. Je slyšet křik lidí, kteří se ze všech sil snaží zachránit aspoň někoho z cestujících. Můj pohled se zastavuje na ženě slovanského vzhledu. V očích této ruské ženy je tento řvoucí, hořící svět. Najednou si uvědomuješ, že to, co ona vidí, se jí vrylo hluboko do duše, a žádné slzy už to nikdy nevyplaví.

Tato ruská žena se jmenuje Anna, je pozorovatelkou ruských novin. Hovoří třesoucím se hlasem: „Panebože, kdybych to neviděla na vlastní očí, nikdy bych neuvěřila, že naši vojáci jsou toho schopní. Mimochodem, funguje ti mobil?“

Mobil nefunguje – tady je mobilní spojení zpřístupněno pouze zkorumpovaným úředníkům.

„Kam jedeš, do Grozného?“ – „Ano.“ – „Ty jsi Inguš? Tak na co ti to je?“ – „Cožpak se válka Ingušů netýká?“ – „Chytře mluvíš, ale špatně uvažuješ… Jenom se zbraní v ruce vojska nezastavíš. Pokud jsi chytrý, musíš bojovat slovem.“

Stringer[1] – je to ctěné, nebezpečné a výnosné. Koho s kamerou uvidí federálové, toho mohou zastřelit. Můj spolusedící se dlouze zadívá na novou profesionální videokameru, kterou jsem dostal od Japonců, abych natáčel všechno, co uvidím.

Je nás pět a jdeme vstříc válce. Ještě nevíme, že z těchto pěti se za dva dny vrátí domů živý jen jeden. A jestli mu je vlastně co závidět.

„Moji“ Japonci seděli v baru hotelu plni očekávání.

Šli jsme nahoru do pokoje a přehráli obsah kazety. Hořící technika, ohořelá těla, toulaví psi drásající opuchlá těla. Smrt. I v očích živých – Smrt.

Řekl jsem překladateli: „Pět tisíc“.

Japonci mi dali víc, což se hodilo, protože po třech padlých zůstaly děti a já jim budu aspoň moci pomoct… Zítra se musím vrátit zpět – čeká mě Smrt. Smrt potřebuje kronikáře.

Za oknem je ponuré ráno, mrholí… Snídaně stěží prolezla hrdlem.

Dnes jsem dostal odpověď na svou žádost o urychlení pohovoru. Zamítnuto. Na pohovor mne mohou zavolat až někdy v červnu. Sedět bez práce je těžké. Překvapilo mě, že většina lidí z tábora by dala přednost tomu zůstat v táboře před nalezením podnájmu a práce.

21.06.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dnes je sobota. Na místním trhu byla razie a teď ti, kteří nás zásobovali pašovanými cigaretami, budou po čtrnáctidenní vazbě deportováni. Je to smutné. Byli to moc hodní lidé, jenom byli donuceni překračovat zákon.

V Jamestownu se konala konference věnovaná situaci v Ingušsku. Experti měli seznámit světovou veřejnost s tím, co právě probíhá v této droboučké republice. Mezi „experty“ nebyl z neznámého důvodu ani jeden Inguš. Samozřejmě, jimi viděné události byly daleko od skutečnosti… Nu budiž – lidé si musí nějak vydělávat na chleba…

Skupiny, které bojují proti federálnímu centru v Ingušsku, se někdo snaží vydat za islámské fundamentalisty. Ruští plukovníci si dávno všimli, že v očích evropských politiků se při vyslovení mystického slova „islamista“ začne zračit zděšení. To je moc chytrý trik. Časem se do tohoto seznamu dostanou zajisté všichni ti, kteří alespoň trochu rozumějí politice Kremlu, a nejen na Kavkaze, ale i v samotné Evropě… A není náhodou islamista ten Juščenko? A co Saakašvili?

Novinky z internetového portálu ingushetiya.ru? Dnes „se tam střílelo“. Jako každý den… . Dobrou noc, Evropo.

25.5. 2008

Assalam alejkum, Evropo.

Konečně. Zítra půjdu do práce. Jsem pln sil a očekávání.

Jedna rodina z tábora odjíždí do Belgie. Samozřejmě nelegálně. Cožpak mají na výběr? Sám pro sebe jsem se rozhodl, že si nelegální „cestování“ nedopřeji. Z principu si zkusím svůj život v Evropě zařídit čestně. Zároveň vyzkouším evropské demokratické a liberální hodnoty, jak fungují ve skutečnosti.

V táboře se už dozvěděli o tom, že budu mít práci. Jen dnes se už tři lidé pokoušeli mi to překazit.

26.05.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dnes jsem byl první den v práci a jsem tak unavený, jako kdybych pracoval celý týden. Pracovali jsme večer na stavbě… Plat bude na evropské poměry nevelký, dokonce ubohý, ale za peníze vydělané za jeden den si budu moct koupit 10 kg masa. Celkem se mi to líbí. Jenom kolegové z tábora mne přivádějí do rozpaků – je to až příliš nespolehlivá parta.

Dobrou noc, Evropo. Dneska se mi nebude zdát o válce.

27.05.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Představte si situaci – spíte ve svém domě, zdají se vám sladké sny, najednou vás vzbudí děsivý rámus – to vám vyrazili dveře domu. Váš dům se naplňuje rachocením hrubých armádních bot, cvakáním závěru zbraní, lidmi v černých kuklách. Převrátí všechno v domě a odejdou. Pokud budete celou dobu stát v pozoru a budete mlčet, dokážete se vyhnout bití a ponižování. Ale co člověka dokáže víc ponížit než to, když ve svém domě nemá žádná práva?

Takovým způsobem se dnes vláda chová nejen v Čečensku a Ingušsku, ale i v ostatních republikách Ruské federace. Existuje zde ale určitý rozdíl – národní tradice v Čečensku a Ingušsku si žádají odplatu za ponížení. Máte krevní mstu – to je prakticky druhá ústava. A je třeba si povšimnout, že ona je častěji spravedlivější než státní zákon.

Teď je jedenáct hodin dopoledne. Proč jsem doma? Protože ráno po příchodu do práce na nás přišel inspektor, že tady pracujeme nelegálně. Tak nás laskavě poprosili, abychom odešli. Čest a sláva tvým inspekcím, Evropo.

Kvůli nim jsem ztratil svou jedinou možnost výdělku, ale nezlobím se na ně – hoši svědomitě vyplnili svou povinnost. Čest jim za to a chvála.

Zajeli jsme ještě na burzu práce, kde se za rozbřesku scházejí nelegální pracovnicí v očekávání náhodné pracovní příležitosti. Byl tam dav, tak jsem odešel.

Je to s podivem. Kdysi jsem se učil, pracoval, snil o kariéře, o malých půvabech života. A teď jsem prakticky v samotném srdci Evropy a sním o jakékoliv černé práci. Musím to vydržet do pohovoru, a pak se uvidí. Pokud budu odmítnut, vrátím se na Kavkaz a pokusím se aspoň umřít lidsky, když žít lidsky mi nevychází.

Můj nový soused dostal povolení k pobytu. Bydlí v táboře nelegálně. Nemá už právo být v táboře přes noc, proto se každý večer musí dostat ke své vlastní manželce oknem. Sousedé z domu naproti se asi podivují. Vysloveně blázinec…

Reklamy

Assalam alejkum, Evropo: deník ingušského uprchlíka

Text deníku uprchlíka z Ingušska, který pobývá v současnosti v uprchlickém táboře ve střední Evropě. Deník zachycuje přímou zkušenost s každodenním životem v uprchlickém táboře, zamýšlí se nad vztahem uprchlíka k domovu a k zemi, kde hledá útočiště, nad rozdíly mezi Kavkazem a střední Evropou a nad důvody odchodu ze země. Deník komentuje aktuální dění na politické úrovni a v neposlední řadě je upřímnou výpovědí člověka, který musel opustit svůj domov. Redakčně kráceno.

 

 

1.3.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Jmenuji se T. a je mi 39 let. Za svůj život jsem už viděl 3 války. Teď se nacházím v táboře, kde spolu se stovkami dalších očekávám rozhodnutí, jež má změnit můj život. Přišel jsem sem proto, že bych chtěl vidět svého jediného syna se smát. Jsou mu 2 roky, ale jeho oči jsou dospělé.

Tábor – pětipatrová budova, přeplněná až k prasknutí. Na sto lidí zde připadá jedna sprcha a tři záchody. Nepočítaje výjimečné události, náš život zde je fádní a monotónní… Snídaně, oběd, večeře. Odpočinkový čas trávíme klábosením, drbeme jeden druhého a sníme… Ale někdy se poštěstí a v táboře se něco semele.

Někdy bývá venku hezky. Zachraňuju se procházkami ve městě. Město je hezké, i lidé jsou hezcí. Nikdo si mě nevšímá a nikdo mě nevidí. Abyste pochopili moje nadšení, museli byste bydlet aspoň dva měsíce v nějakém čistě ruském městě. Čím tmavší bude vaše pleť, vlasy a oči, tím více pozornosti bezpočetných policejních hlídek a holohlavých skupinek ruských fašistů na sebe budete poutat.

O své minulosti můžu říci jen tolik: naučila mě vyznat se jak v sobě, tak v ostatních lidech. Naučila mě vážit si cizího života stejně jako svého.

 

2.3.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Někteří z nás šli pracovat na stavbu. Pracovat legálně nesmíme, ale jinak to nejde. Peníze, které nám dávají jednou za měsíc v táboře, stáčí jen na krabičku cigaret.

Byl jsem u ředitelky. Někdo se snaží obsadit můj pokoj. Každý den do tábora přicházejí noví uprchlíci. A někteří z nich jsou při penězích, proto musím být ve střehu.

Často ze společných ledniček mizí potraviny, někdy zmizí i oblečení.

Mně a mé rodině slibují dát 40 euro na nákup jarního oblečení.

Pro dnešek je to vše. Assalam alejkum, Evropa. Brzo mne uvidíš v celé nádheře, až se obleču za 40 euro.

 

3.3.2008

V Rusku jsou volby prezidenta. V Ingušsku asi volilo 98% voličů Medvěděva. Tak je tomu vždy. Ve skutečnosti je volební účast v Ingušsku velmi nízká. Dvakrát jsem šel k volbám, ale pokaždé jsem přišel pozdě – už za mě někdo odvolil.

 

5.3.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Došlo k incidentu s místními obyvateli. Dnes přišly dvě místní ženy do haly, aby si zavolaly ze zdejších automatů, a jeden z našich puberťáků je urazil. Za půl hodiny přišla skupinka místních a slíbila, že dnes v noci zapálí naše auta stojící před budovou. Teď je dvanáct hodin v noci a většina mužů z tábora číhá v hale na útočníky.

 

10.3.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Říkám sám sobě: vše zlé už je za mnou. Učím se znovu žít. Jsem zdráv, ale má duše je jako vyschlý pramen… Jsem příliš starý na to, abych začínal něco od začátku. Co jsem očekával, když jsem se sem chystal? Že lidé, kteří jsou zaměstnáni svou vlastní prací, všechno zahodí a budou se věnovat mně?

Zítra půjdu k P. To je naše psycholožka. Líbí se jí mi pomáhat různými drobnými radami a utěšovat mě slovy a já se vždycky tvářím tak, jako kdyby vše, co mi říká, bylo pro mě nové a nepoznané… To proto, že mě její starost těší a že ji nechci zklamat.

Slibovaného přepadení místními obyvateli jsme se nedočkali – nohy od židlí, obušky, klacky a jiné prostředky sebeobrany jsou zatím odloženy. Viníka skandálu jsme pokárali sami.

Dnešek nebyl ničím zajímavý. Akorát přijeli nějací lidé a nabízeli práci na stavbě. Bohužel jsem to nestihl. Teď všichni z tábora budou pracovat a já budu sedět v táboře bez peněz a cigaret.

Často si vzpomínám na svou dřívější práci a na své kolegy z práce. Teď mi asi závidí. Myslí si, že když jsem v Evropě, leží mi celý svět u nohou… A mně se stýská po nich…

Jediné, čeho doma nebylo dostatku, bylo bezpečí a svoboda. Svoboda.

 

17.3.2008

Za pár dnů budu mít svůj vlastní internet. Konečně nebudu muset pořád běhat k sousedům. Konečně budu mít něco ke čtení, abych pravdu řekl, moc mi chybí knihy… Pane Bože, jak je ponižující žít takhle jako já…. Sedím na staré rozpadající se posteli, čekám celý měsíc neznámo na co… Mnohým takový stav vyhovuje, obzvlášť velkým rodinám. Za každé dítě jim stát dává 100 euro.

 

21.3.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Neustalé hádky mezi ženskými. Každý den. Někdy se mi zdá, že začínám šílet… Celý tábor je rozdělen na malé skupinky a každá z nich sleduje svůj zájem. Existuje určitý druh lidí, které Evropa nemůže změnit. Poslechněte mě, Evropané, pokud sem přijíždí krajan a neumí se zde chovat, žeňte ho pryč. Protože, pokud ani tvrdé horské zvyky ho nedokázaly naučit, pak se ani zde nezačne slušně chovat.

 

25.3.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Není tomu tak dávno, kdy k nám do tábora zavítala novinářka z Německa. Udělala se mnou krátký rozhovor. Dnes se mě po mailu zeptala, zda souhlasím s tím, abych se objevil ve filmu.

Dlouho jsem přemýšlel… Na co potřebuje člověk vědět něco o uprchlících a jejich problémech, když bydlí v relativní pohodě a bezpečí? Co hýbe s člověkem, když se rozhodne část cizích problémů nést na vlastních zádech?

Díky ti, Evropo, za takové lidi.

Už jsem začal spát klidněji. Doma jsem takhle spát nemohl, obzvlášť po první prohlídce. Prohlídky bytu se dělají většinou ve čtyři, v pět ráno. Nejdřív vyrazí dveře, potom vnikají dovnitř domu. Na dvoře je asi 40 vojáků v kuklách. Nevíš, kdo jsou a kdo je poslal. Vedle tebe se choulí tvá narychlo oblečená žena, křičí malé vylekané dítě.V odpoledních zprávách slyšíš Putina: „V Rusku se zdvojnásobilo HDP. Soči – město olympijských her. Válka v Čečensku skončila. V Ingušsku bylo zastavěno 3 000 000 metrů čtverečních bytovou výstavbou.“

Už se nevrátím do Ruska. Už se nevrátím na Kavkaz, pokud bude u moci dnešní vláda v Rusku.

 

3.4.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dnes jsem dostal odpověď na svou žádost o urychlení pohovoru. Zamítnuto. K pohovoru mne mohou zavolat někdy v červnu. Pokud si někdo myslí, že čekání je snadné, hluboce se mýlí. Zaprvé, po tolika měsících čekání mi můžou status uprchlíka nedat. To by znamenalo, že jsem zbytečně ztrácel čas. Zadruhé, je těžké sedět bez práce. Byl jsem velmi překvapen, když jsem zjistil, že většina lidí, kteří dostanou povolení k pobytu, chtějí zůstat zde v táboře místo toho, aby si pronajali byt a šli pracovat.

7.4.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Přes den jsem byl na procházce ve městě. U tábora jsem se potkal s Čečencem A. Řekl mi: „Cítím, že tě něco trápí, o něčem silně přemýšlíš. Možná potřebuješ peníze? Můžu ti něčím pomoct?“

Styděl jsem se a připadal si sám hloupě, že se mi stýská po domově. Poděkoval jsem mu za ochotu a ubezpečil ho, že je všechno v pořádku. Celých šestnáct let jsem neviděl svůj domov, i když jsem od něj žil pouhých 30 kilometrů. Žil jsem a rostl v ingušské zemi, kterou po deportacích Čečenců a Ingušů v roce 1944 Stalin daroval Osetii. Po smrti Stalina se naše národy dočkaly rehabilitace. Dostali jsme právo se navrátit zpět do rodné země, ale v našich domech žili Osetinci. Tento spor mezi námi trval do roku 1992. 30. října 1992 došlo k etnické čistce, kterou provedla ruská vojska za podpory osetinské samosprávy. 70 tisíc Ingušů muselo ze země uprchnout a odejít do Ingušska. Po válce s osetinskými a ruskými vojsky jsem strávil 16 let v Ingušsku. Od svého domu jsem byl vzdálen jen 30 kilometrů, ale za celá ta léta jsem svůj dům viděl leda v hledáčku.

 

18.4.2008

Assalam alejkum, Evropo.

V táboře to minulý týden žilo. Bývalý povstalec, v současnosti uprchlík A. se rozhodl oženit, ale rodiče jeho vyvolené byli proti. Podle nepsaných zákonů hor vyřešil A. tento problém velice efektivně a po domluvě s nevěstou vykonal starodávný obřad únosu.

Budoucí tchyně se ale obrátila na policii a oznámila únos své dcery. Podávání oznámení na policii s romantickým zvykem příliš nekorespondovalo, proto celý tento dojemný ceremoniál byl skoro beznadějně zkažený nemístným příchodem policejních oddílů do tábora. A., šílený z nešťastné lásky, nedokázal se skupinou věrných spolubojovníků dlouho klást odpor evropskému řádu, nevěsta byla vybojována a odvezena na státní zastupitelství, kde po podání krátkého vysvětlení okolností únosu byla v souladu se zdravou logikou navrácena ženichovi. Málem jsem umřel smíchy při pohledu na nechápavé obličeje místních policistů. Taková příhoda se jim nejspíš ani nesnila.

Svatba byla velkolepá, se smaženými bramborami, makaróny a pivem.

Příhoda s únosem nevěsty ještě nevyšuměla, ale společnost v táboře už prožívá další aktualitu: této noci oddíl 400 až 500 mudžahedínů obsadil část Ačchoj-Martanského rajonu Čečenska. Snadno jsem si dovedl představit, co se tam teď děje a co se tam bude dít potom, co povstalci opět odtáhnou do kopců. Víš, Evropo, začal jsem rozumět mnoha věcem potom, co jsem sem přijel. Občas se tu cítím dost blbě, ale aspoň se zde nezabíjí ani nestřílí. Opět jsem začal chápat to, že právo každého člověka na život – to není jen tak nějaká prázdná deklarace, to je skutečná věc.

 

20.4.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Ještě jeden hodnostář z EU odjel na Severní Kavkaz, aby se na vlastní oči podíval, jak to tam vypadá s porušováním lidských práv. Ani tam nemusel jezdit – stačilo si popovídat s námi uprchlíky a podívat se na internet.

 

22.4.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Den byl slunečný. Prohlásili, že v Ingušsku je s lidskými právy vše v pořádku.

Copak si myslíte, že by tu pak někdo seděl, v tomhle smradlavém táboře a jedl tyhle těstoviny, co všem lezou krkem?

Dnes do tábora přijížděli nějací divní maskovaní typové, pak si jich v blízkosti tábora všimla ochranka. Celý tábor je znepokojený. Říká se, že můžou zaútočit neonacisti nebo něco na ten způsob. Já jdu spát. Když zaútočí, odpovíme, zbytek jsou hlouposti.

 

23.4.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Celou noc jsem nemohl usnout, přemýšlel jsem o budoucnosti. Na základě svých úvah jsem došel k tomu, že mám jenom dvě možnosti. Možnost č.1: v případě, že mi odmítnou přiznat status uprchlíka, pokusím se dostat do Ingušska a přidat se k nějakému partyzánskému oddílu. Jednou jsem se zapřísáhl, že nikdy víc nevezmu do rukou zbraň, ale jen tak sedět a čekat, kdy za tebou přijedou, odvezou tě neznámo kam a někde tě „ztratí“, to není můj úděl. Možnost č. 2: obdržím status uprchlíka, osvojím si jazyk a najdu si práci. Práce je tu dost, když máš potřebné doklady.

 

7.5.2008

Dva týdny nicnedělání. Snažil jsem se soustředit a pokračovat ve svém deníku, ale po internetových šarvátkách s radikály všech odrůd už jsem na deník neměl sílu.

Dnes byl na návštěvě M. Hodně jsme hovořili o dějinách a politice. Rád poslouchá, když vyprávím o válce, ale ne proto, že by o válce snil – prostě ho to zajímá. Občas ho aktuality z Čečenska a Ingušska spolu s našimi příběhy šokují. Jo, Evropo, je to pro tebe těžké, představit si ty zvěrstva, které doprovázejí každou válku, ať už se vede ve jménu čehokoliv. Ne tak daleko odsud je bývalý koncentrační tábor, ve kterém se masově vyhlazovali lidé. A není tomu tak dávno.

8.5.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Náladu mám mizernou, nikam kromě na záchod nevycházím. Dávám přednost vysedávání ve svém pokojíku – ve svém prokouřeném světě. Ostříhal jsem se dohola, v poslední době jsem začal ztrácet vlasy. Milovaný synáček si každým dnem osvojí nějaký zvyk. Dnes se naučil plivat.

 

11.5.2008

Dnes jsem napsal dopis do Amnesty International, prosil jsem o pomoc.

Ale mám-li být upřímný, Evropo, je to čím dál tím víc obtížné sedět tu a čekat čert ví na co.

 

13.5.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dneska vypláceli sociálku. Za dvě hodiny potom, co jsme ji dostali, naše rodina vyhlásila bankrot. V sousedním táboře se vyskytly případy žloutenky. Měli jsme schůzi a ředitelka našeho tábora řekla, že děti se mají nechat očkovat. Jelikož na vakcínu nejsou peníze, opět jsem se musel zadlužit.

 

15.5.2008

Manželka si stoupla do fronty na pračku. Dnes se ji podařilo vyprat všechno, a to bez skandálů a tahanic, které doprovázejí podobné události.

Soused A. má dnes příšernou náladu. Celý týden pracoval na stavbě, ale majitel mu odmítl zaplatit peníze. To se tu stává.

Ze všeho nejvíc mě na lidech štvou instinkty smečky. Tady v táboře se tyto instinkty projevují celkem běžně. Někdo vystoupí v roli vůdce a zbytek jej ve všem následuje. R., který nedávno musel odejít, nezapadl do smečky. Ředitelka tábora zpravidla říká: „Máte své pořádky a zvyky, tak si to vyřešte sami.“ Ale vždyť R. a jemu podobní přijeli sem právě proto, že v jejich vlasti panují přesně takové „pořádky“.

Můj synovec S. dostal další, už čtvrtý „negativ“. Celý den nadával, chystá se nelegálně překročit hranici směrem do Francie nebo Belgie. Tak se mi zdá, že budu další.

 

16.5.2008

Assalam alejkum, Evropo.

A. a S. se po několika obdržených „negativech“ rozhodli podat prohlášení o pozastavení procesu o získání uprchlického statutu a na vlastní nebezpečí odjet. Když se to stane, zůstanu zde úplně sám. Dnes jsem celý den a večer přemýšlel o tom, že bych také odjel. Ačkoliv chápu, že nemám kam jet.

Internet je plný událostí ze severního Kavkazu. V Ingušsku sílí petiční kampaň na podporu prezidentského kandidáta Ruslana Ašujeva. Lidi upřímně věří, že to je možné a že když se stane prezidentem Ingušska, tak to bude mít vliv na zastavení dlouhé řady únosů a poprav bez soudů. Budu doufat, že se stane zázrak. Kdyby Ašujev přeci jenom přišel k moci, pak bych se nejspíš mohl vrátit domů, spatřit svou malinkou vlast a nějak jí ještě posloužit. Udělal bych vše proto, aby to v Ingušsku vypadalo jako tady.

Tady je to příjemné. Jenom proto, že úředníci a občané ctí zákony. Copak je to tak těžké?

 

19.5.2008

Assalamu alejkum, Evropo.

Napsal jsem německé novinářce, povídám: „Těžko to tu snáším, už to nevydržím.“

Ona mi napsala, že v Německu to pro uprchlíky není o moc lepší. „Víš, musíš zachovat sám sebe pro svou vlast, pro svůj lid…“

Podobné nesmysly jsem už slyšel. Je třeba bojovat slovem. Teď, po několika měsících, strávených v Evropě, začínám chápat, že bojovat slovem je dost bláhové. Že ta světová veřejnost, která „není lhostejná k problémům uprchlíků“, to jsou obyčejní lidé, nikoliv politici nebo Systém.

Úředník Evropské unie má k dispozici formulář, na kterém je popsáno, jaký musí být žadatel o uprchlický status, jak musí vypadat, jaké papíry má předložit a co musí říkat během pohovoru. Úředníkovi zbývá se jen podívat na svého zákazníka, porovnat ho s šablonou a přijmout rozhodnutí.

V táboře je vše při starém, normální blázinec. Občas, když mě dětský řev a pláč spolu s dupotem začíná obzvlášť štvát, když se začínám šíleně stydět za zaostalost a nekulturnost některých svých spoluobčanů, začínám chápat, proč se tu jen tak nedává status uprchlíka. Kdybych byl Evropanem, také bych nedával.

 

20.5.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dnes je v našem táboře už od samého rána pozdvižení – většina jogurtů, co jsme vyfasovali ke snídani, jsou potaženy nějakou plísní. Ženy si chtěly stěžovat ředitelce tábora, ale pak vášně trochu zchladly. V zásadě nebylo třeba panikařit – taková příhoda se tu stala poprvé. A vůbec, darovanému koni se na zuby nekoukej.

Volal S. z Francie. Při překračování hranice mu odebrali peníze. Nebyli to banditi nebo loupežníci, ale „dobří policisti“. Tady mají lepší policisty. Dokážou člověka vyslechnout, dobře se s nimi komunikuje. Vším svým konáním a vzhledem jakoby říkali, že jsou stejní občané a lidé jako každý z nás a že zákon je pro všechny stejný.

Mám rád tento stát, který mi poskytnul útočiště. Není to ještě tak dávno, kdy se tu povedlo svrhnout prosovětskou vládu. Ještě na Kavkaze jsem slyšel, že před 12 lety tady byla poměrně vysoká kriminalita, korupce apod. Ale teď tu mají pořádek.

Ale teď je čas jít spát. Dobrou noc, Evropo. Vítej, pálení žáhy.

 

21.5.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Evropo, chci vzkázat tvým občanům toto: dámy a pánové, važte si toho, co máte. Važte si své vlády a svých zákonů, zuby nehty se držte své ústavy, protože si neumíte představit, jaká je to hrůza, žít v zemi, kde jsou lidé, pro něž zákon nemá žádnou sílu. Bezpráví se nedá vylíčit slovy. Bezpráví se dá popsat jenom bolestí mučení, spáleništi domů, krví ztýraných, zmizelých beze stopy a popravených bez soudu a vyšetřování.

 

Z ruštiny přeložili Valentina Batueva a Alexej Sevruk.

Jak se žije v uprchlickém táboře

Uprchlický tábor je svět sám pro sebe, kde je hlavní činností čekání. Na dlouhé měsíce a roky do něj zavíráme ty, kteří k nám přišli nebo utekli. Sociální pracovník je zde vystaven z jedné strany zoufalství uprchlíků, z druhé strany požadavkům strohých státních úřadů.

Moje nejlepší přítelkyně se jmenuje Madla. V uprchlickém táboře (nebo jak ona sama říkává koncentračním) pracovala necelý rok. Já jsem to vydržela tři.

Nedávno jsem od ní dostala povídku od Etgara Kereta. Ta popisuje vesnici, která leží přímo nad vstupem do pekla. Půda tam neplodí, nerostné bohatství zde také není žádná sláva. Místní vydělávají pouze na cestovním ruchu. Nejde o „běžný“ cestovní ruch. Lidé, kteří vylézají z pekla, jsou tiší a zdvořilí. Jsou to samí krátkodobí návštěvníci. Nikdy žádného nespatříte vícekrát než jednou.

Pohyb v uprchlickém táboře má také svá pravidla. Ty ale nepochopíte hned. Nejsou zde vycházky jako na vojně každou třetí sobotu, nemáte jako obyvatelé pekla jednou za sto let den volna.

V uprchlickém táboře si stačí sednout na lavičku, dívat se a čekat. Simon z Konga přichází za necelých deset minut. „Chci ženu na celý život a dítě. Vezmeš si mě?“ ptá se. Já vím ale moc dobře, co to je svatba v Kongu. Muž musí rodině nevěsty dát kozu, hrnec, olej a cukr, taky mouku, mužům vesty a mačety, ženám sukně, vyvolené prsten a šaty a bůhví co ještě. Pak dostane paragon. Žena je jeho na celý život. Jak jiný Afričan podotýká, „jako pes“. Odmítavě vrtím hlavou a sleduju jídelnu. „Proč ti lidi čekat jídlo? Nemusí, jsou bílí!“ Simon odchází.

Žadatelé o azyl už zpozorovali, že nemám oběd. Okna budovy 03 se začnou otvírat, Srílančané nabízejí kari, Barmánci rýži a Mohinku, Čečenci boršč. Nakonec Kurdové házejí placky zabalené v arabských novinách. „Como estas Muněca?“ zubí se Kubánci a líbají mě na tvář. Nechápou, že nechci právě tančit salsu, ani to, proč se po nás rozmrzele otáčejí zahalené ženy z Iráku. Kubánci se přišli rozloučit. Možná za týden už budou sedět pod plachtou kamionu na cestě do Španělska. Musa venku pokuřuje a volá: „Hoj Evi, ty jsi unavená? Hlavně nebuď smutná, prosím tě, máš dobré srdce.“ Musa je o pět let mladší než já, doma mu unesli otce, viděl, jak popravili jeho tetu. Umí pět světových jazyků. Směje se: „Hlavně odolat!“ Během hodiny stihnu ještě obejmout sedmnáctiletou Arevik, kterou zmlátil manžel do krve, setřást ze sebe asi deset dětí, poslat Ruslana za právníkem, jinak dostane výjezdní vízum z naší země, a vysvětlit Rohitovi z Indie, že opravdu není dobré poslat Ministerstvu vnitra České republiky dopis, který ozdobil hákovým křížem, byť to u nich doma znamená symbol štěstí.

V pobytovém středisku je všechno možné. Na jednom patře v jedné budově se můžu nechat pomalovat henou, naučit se péct medovník, nechat si naplést rastu, promluvit lingalsky, zahrát si na buben, podívat se, jak se tančí břišní tanec, dostat pět nabídek k sňatku… Ještě nikdy se za mě nemodlilo naráz tolik křesťanů, muslimů, hinduistů, buddhistů, jezidů…, ještě nikdy se mě tolik lidí neptalo, proč ještě v sedmadvaceti nemám dítě…

V povídce Pekelný vinný střik vystupuje i dívka Anna. Ta pracuje v obchodě se smíšeným zbožím. Občas se pokouší spřátelit s divnými cizinci nebo se s nimi dát aspoň do řeči. Je to k smíchu, protože tihle „cestovatelé“ představují v Annině životě jediné povyražení, jinak by chcípl pes. Jednoho dne však díra do pekla zmizí. Dívčin život je nudnější, ospalejší, smutnější. Nakonec se vdá za rybáře, kterému porodí i děti. Dětem vždycky před spaním vypráví o „svých návštěvnících“. Příběhy nahánějí hrůzu a téměř pokaždé děti rozpláčou. Přesto tyto příběhy Anna, i když vlastně sama neví proč, vypráví dál.

Přeji všem lidem z uprchlického tábora to, po čem toužím sama: aby našli svoje místo a klid.

Příběh ze života uprchlíků

V novinářské soutěži o nejlepší příběh ze života uprchlíků získala třetí cenu vedoucí romského vysílání Anna Poláková
Výpověď Anny Polákové:

04-09-2002

Doba poznání a tolerance

Jmenuji se Anna Poláková, a je mi třicet čtyři let. Není to moc, ale asi ani málo. Pokusím se napsat něco o sobě a o své rodině. Něco, co se nám přihodilo, aniž bychom to chtěli. Na tomto papíře se teď promítne necelých devět let mého života a pohledu na něj. Psal se rok 1989. V září toho roku se ni narodilo mé nejmladší dítě, Andrejka. Byl to krásný rok. Děti byly zdravé, můj manžel měl úspěchy v zaměstnání a já byla spokojená matka i manželka. Jako rodina jsme žili život stejný jako mnoho mladých rodin u nás v České republice. Jak mnozí víme, konec toho roku byl i rokem Sametové revoluce. Nikdo nevěděl, co ho čeká, ale každý věřil, že přijde něco nového a lepšího, než doba temna, kdy člověk nemohl rozhodovat sám o sobě, ale rozhodovali o něm druzí. Možná se zdá přehnané, když píši o čase před listopadem jako o době temna. Tenkrát v té době by mě to ani nenapadlo, ale s odstupem času, se zkušenostmi, které mám, si to mohu dovolit, protože s listopadem přišla i nová doba a to nám všem dalo možnost porovnávat. Tenkrát nás Romy nehonili skini po ulicích, dostávali jsme prý podpory, a měli jsme sociální výhody všeho druhu. Na druhou stranu jsme také padesát let byli nepřizpůsobiví, kradli jsme, byli jsme kriminálníky, a já nevim co ještě všechno. No prostě Cikáni.

Anna Polakova s dcerou Andrejkou

Naše děti místo základní školy navštěvovaly zvláštní a všem to tak vyhovovalo. Jak zrůdné. Nemáme romské učitele, kteří by znali nejlépe mentalitu našich dětí a připravovali by naši další generaci na střední a vysoké školy, nemáme lékaře, soudce, úředníky, herce, policajty, zpěváky. Jako bychom v této zemi nikdy nežili. Komunisté nás hned na začátku našeho vývoje odsunuli na pokraj společnosti. A běda každému, kdo by chtěl svou nálepku nepřizpůsobivého člověka změnit. Romská inteligence! Nemyslitelné! Ještě by měli nějaké nároky! Ať jsou rádi, že je tu trpíme! To byla doba komunistů, a pro nás Romy doba nevědění o tom, co se s námi děje a jaké to bude mít následky.

Naši rodiče a prarodiče si neuvědomovali, že nám vzali padesát let vzdělání. Byli pokorní, mysleli si asi, že to tak má být, protože ve svém těžkém životě byli zvyklí na větší ponížení a zlo. Když poslouchám staré Romy vyprávět, jak žili na Slovensku, je mi těžko. Směli žít jen na pokraji vesnice a nakupovat mohli jen v určený čas. Byly vesnice, kam nesměli vůbec a když tato nařízení překročili, stálo je to i život. Byli rádi, že přežívají. Ti sťastnější se dostali v padesátých letech do Čech. Mezi ně patřila i rodina mého otce a mé matky. Děkovali Bohu za lepší život a více nežádali, protože si neuvědomovali, co se s nimi a s jejich dětmi bude dít. Vše, co se dělo s Romy v té době, bylo cílené. Komunisté nám vzali padesát let vzdělání. Tato mezera nám bude chybět mnoho let.

Vrátím se k době po listopadu. Já i manžel jsme s nadšením sledovali politickou situaci v naší republice. Slyšeli jsme slova o svobodě, mnoho slibů a předsevzetí o tom, jak se budeme všichni snažit, aby nám bylo co nejlépe. Mnoho lidí, včetně mě si nedokázalo představit, jakou cenu to bude stát, jak je těžké žít v demokratické společnosti, a že mnoho lidí vůbec neví, co to demokracie je. V polovině roku 1991 jsem začala ve společnosti pociťovat určité napětí v chování lidí. Při odpoledních procházkách jsem si všímala hákových křížů a pod nimi protiromských hesel typu „cikáni do plynu“. Bylo to hrozné, protože Mareček s Helenkou už uměli číst. I děti ve školách začaly být víc agresivní než dřív. Naše děti začaly mít ve škole větší problémy s tím, že jsou Romy, a já měla každý den víc práce, abych jim vysvětlila, že do školy musí, i když tam psychicky trpí, že musí být vzdělaní, aby jim jednou bylo lépe než nám. Bylo to těžké, byly ještě malé a mnoho věcí nechápaly. Pořád to ještě proti tomu, co nás čekalo, bylo jen takové malé zlo.

Předzvěstí zlé doby pro Romy nebyly jen hákové kříže, ale i pozvolna a zcela svobodně se tvořící skupiny skinů, kteří začali napadat Romy. Mezi napadené patřily nejvíce ženy s dětmi. Jsem matka tří dětí, takže ve mně přirozeně převládl strach. Strach o to, co je mi nejdražší. O děti a o manžela. Měli jsme s manželem hezky zařízený byt. Tolik krásných věcí! Manžel sbíral obrazy staré Prahy, já jsem měla sbírku broušeného skla a květin, mnoho knih, děti zase svůj krásně zařízený dětský pokoj plný hraček a knížek. Kolik nás to stálo práce a teď přišla doba, kdy jsem to, co bylo okolo mě, ani nevnímala. Byla jsem více zamyšlená, už jsem se tolik nesmála a moc jsem se bála o budoucnost svých dětí. Pro člověka, který to nezažil, je to asi nepochopitelné, ale bála jsem se chodit i nakupovat nebo vodit děti na kroužky. Kdyby nás skini napadli, asi bych svoje děti těžko ubránila. Z krásné naděje na lepší život se stal strach o vlastní rodinu. Tento strach byl opodstatněný.

Na konci roku napadli mého syna, kterému tenkrát bylo šest let. Zbili ho a sebrali mu zimní bundu. Šli jsme ten den s Marečkem na vyšetření a na policii. Vše jsme nahlásili, ale viníky nikdy nenašli. Bydlíme na Palmovce kousek od metra a pro skiny nebyl problém utéct tam a rozprchnout se. Můj strach a beznaděj se zvětšovaly. Bylo mi dvacet šest let, manželovi o rok víc. Andrejka byla ještě drobeček, který nevěděl, co se děje. Helenka s Marečkem tento strach a napětí pociťovali také. Ty starší chodily do experimentální jazykové školy, kde měli velmi dobrý prospěch. Mareček chodil také do školy karate a věnoval se výtvarnictví. To mu zůstalo dodnes. Helenka se věnovala už od čtyř let sportovní gymnastice, kde byla také úspěšná.

Polakovi v muzeu

Na první pohled rodina, která se má dobře, ale co jsme v tu dobu cítili, to si neumí nikdo představit. Toho roku mnoho Romů emigrovalo do Německa. Měli stejné zkušenosti jako moje rodina a emigrace pro ně bylo jediné řešení. Nikdo z nich neovládal cizí jazyk a neměl zkušenosti se životem v cizině. Strach o život je donutil opustit zemi, kde se narodili a kde žili. Tato doba mi dala hodně práce s přemýšlením. Kdybychom se rozhodli odjet, co by nás čekalo? Co škola a práce? Mnoho otázek a odpovědi žádné. Jak by nás přijali? Jen tak, prázdné ruce a děti. I teď po těch letech se modlím a prosím Boha, aby byl při každém, kdo se dostane do takovéto těžké situace.

Mé rozhodování bohužel netrvalo dlouho. Rozhodl to začátek dalšího roku. Situace se dále zhoršovala. Problémy s napadáním Romů nikdo neřešil. Jako by u nás tyto problémy neexistovaly. Skupiny skinů se dál rozrůstaly. Policie útoky přehlížela a napadených přibývalo. Mnoho lidí s tichým souhlasem tyto útoky schvalovalo. Vždyť šlo „jenom o cikány“. Nikdo je tu nechce, ať táhnou!!! Jednou večer jsme seděli s manželem u televize. Děti spaly. Ani nevím, na co jsme se tenkrát dívali, nebo o čem jsme se bavili. Pamatuji si jen, že zazvonil zvonek a já jsem šla otevřít. Nebyla to návštěva, ale pár lidí, které jsem vůbec neznala. Vše, co se seběhlo, bylo moc rychlé. Začali nám nadávat a napadat nás. V našem vlastním bytě. Moc jsem se bála, aby se neprobudily děti a aby se jim něco nestalo. V té době jsme neměli telefon, takže jsme nemohli zavolat pomoc. V tu chvíli jsme si uvědomili, jak jsme bezbranní a jak málo stačí k neštěstí, které ten den mohlo postihnout moji rodinu. Jediné, na co můj manžel myslel v těch chvílích, bylo to, jak dostat ty hajzly z bytu. V jednom momentě je nějak vytlačil ze dveří a zakřičel, ať se zamknu. Já s dětmi v bytě a můj manžel s nimi za dveřmi. Nic horšího jsem v životě nezažila. Asi po dvaceti minutách se manžel vrátil. Zachránilo ho to, že u nás v domě je bar, kam stačil utéct.

Nevím, co by s námi bylo, kdyby tam ten bar nebyl. Po té, co se vrátil, jsme zavolali policii. Když jsem se v tom strachu dívala z okna, všimla jsem si, že jeden z těch, co nás napadli měl auto, kterým ujel. Napsala jsem si poznávací značku, ale nic nám to nepomohlo. Policie asi neměla zájem tento případ vyřešit, a tak jsme si asi po týdnu stěžovali na ministerstvu vnitra na špatný postup policie. Byli jsme i za doktorem Ščukou, aby nám pomohl. Ten nám přidělil pro dohlížení na tento případ pana Ondřeje Giňu, který je romským aktivistou. Nechci se o tomto případě více rozepisovat, je mi to velice nepříjemné i po těch letech.

Situace se začala více vyhrocovat a podobné případy bohužel končily i hůře. My jsme měli vlastně štěstí na rozdíl od Tibora Danihela z Písku a od pani Biháriové z Vrchlabí, která byla matkou čtyř dětí. Náš případ se nikdy nevyřešil, tak jako mnoho dalších…

Byli jsme mladí a život jsme měli před sebou. Zodpovědnost za naše tři děti a osud naší rodiny byly nejpřednější. Už jsme se neptali, co bude. Nevěděli jsme to. Věděli jsme jenom, že musíme pryč. Špatné zkušenosti a strach z dalšího násilí nás přesvědčily, že musíme opustit naší republiku. Na jaře jsme emigrovali do Německa, kde jsme žádali o azyl. Němci nás přijali. První měsíc jsme bydleli v lágru, kde s námi bydlelo mnoho lidí, kteří měli stejné zkušenosti jako my. Mnohdy ještě horší. Kolik lidí, tolik osudů. Každý z nich si přál jenom klid a nezažívat už to zlo.

Po měsíci jsme se z lágru odstěhovali do menšího města poblíž Würzburku. Lidé tam byli moc hodní. Dostali jsme povolení k práci a děti chodily do školy. Němčina nám nedělala problémy. Čekali jsme na povolení k pobytu. Rozhodoval o tom soud. Po roce čekání nám od německého soudu přišlo rozhodnutí. Abschiebung. Na toto slovo nikdy nezapomenu. Každý, kdo byl v situaci jako my, se toho bál. Znamenalo to „Opustit“. Soud rozhodl negativně a odůvodnil to tím, že naše země je na začátku demokracie, a že v každé postkomunistické zemi jsou problémy, které se časem vyřeší. Věděli jsme, že musíme opustit Německo, ale také jsme předem věděli, že se do Čech nevrátíme.

Před námi byl další rok cestování a žádání o azyl. Žádali jsme ve Švýcarsku, v Itálii, v Holadsku, projeli jsme Rakousko, Belgii a vše bylo marné. Nikde nevěděli o problémech našich Romů. Všude jsme měli „negativ“. Jak jsem se později dozvěděla, bylo to i tím, že naši politici podepsali mezinárodní smlouvy o dodržování lidských práv a o emigraci. Samozřejmě, že nebyl problém podepsat smlouvu o tom, že se zlepší situace Romů v České republice. Obrázek si o tom může udělat každý sám. Do této doby třicet jedna zavražděných Romů. Mezi nimi i děti. Žádná země nás nepřijala a tak jsme se po dvou letech museli vrátit. Kolik jsme toho prožili, kolik lidí jsme za ty dva roky poznali a kolik zkušeností jsme získali! To nám už nikdo nevezme. Ale nebyla to procházka růžovým sadem.

Spali jsme v lágrech, někdy i oplocených, a většinou jsme nevěděli, co s námi bude. Návrat byl moc těžký. Neměli jsme nic, jenom pár kufrů a hrozný strach ze života tady. Měli jsme jediné veliké štěstí, a to, že nám zůstal náš byt. Sice nám ho celý vykradli, ale byl. Našli jsme si s manželem práci, děti šly do školy, časem jsme si byt znovu zařídili a tak jsme žili v naší republice. Romové byli a jsou napadáni dál a my jsme se toho strachu, kvůli kterému jsme odjeli nikdy nezbavili.

Ale naučili jsme se s tím žít. Strach nám vzal smysl pro plánování do budoucna. Naučila jsem se vážit si času, který trávím se svou rodinou, a neplánuji, protože nevím, co bude zítra. Zní to divně, ale je to tak.

Jednou napadli dceru, když jí bylo asi dvanáct let. Šla mi koupit v neděli kafe. Měla sebou mého dvouletého synovce. Tenkrát moc brečela a já jsem strachy ani nedýchala. Pořád jenom křičela, proč jsme se museli vrátit, že tu nechce žít. Zachránilo je to, že vedoucí obchodu byla statečná a děti přehodila přes pult a schovala je do skladu. Z obchodu mi telefonovala dcera: „Maminko přijď pro mě, já už tě asi nikdy neuvidím!“ Než jsme stačili doběhnout do obchodu, skini už tam nebyli. Vedoucí obchodu měla škodu na zboží, ale byla ráda, že se dětem nic nestalo. Malý Pepíček se sestře dva měsíce každou noc probouzel ze spaní a křičel, že se bojí skinů. Má dcera na to nikdy nezapomene.

Dcera Helenka

Nikdo si neumí představit, jaká nenávist v ní byla k této republice a k lidem v ní. Dalo mi moc práce, abych jí vysvětlila, že nejsou všichni stejní, že zde žijí i dobří lidé a o této situaci již vědí, a že nám pomůžou proti tomu zlu bojovat. Pomalu se mi to daří, ale i tak nevím, jestli ji dokážu ochránit od toho zla. Budu proti tomu bojovat co nejvíc a celý život. Nechci, aby moje děti žily na okraji společnosti, ale nevím, jestli to dokážeme. Změnit myšlení tolika lidí nebude lehké.

V tomto psaní trochu odbočuji, ale cítím, že je potřeba, aby čtenář pochopil hloubku tohoto problému, a aby se dokázal vcítit do situace, ve které Romové musí žít jenom proto, že jsou rozdílní barvou pleti a nebo mentalitou, která je jim dána jejich původem. Italy a jejich temperament taky nikdo nikdy nezměnil. Psal se rok 1996. Mnoho našich přátel opustilo naši republiku. Mezi ně patřila i rodina Honzy Demetera. Vlastnili svůj bar s diskotékou, měli tři krásné malé děti. Měl také romskou kapelu, s kterou vystupoval i v zahraničí. Jeho žena zpívala a vypadala jak herečka z Holywoodu. Krásná mladá rodina. Monice bylo dvacet šest a Honzovi dvacet sedm. Měli stejné důvody jako má rodina v roce 1992. Dlouho jsme je přemlouvali, aby neodjížděli, ale nic jsme nezmohli. Spíš oni nás přemlouvali, abychom zde nezůstávali, že nás z Austrálie nevrátí, ať odjedeme s nimi. Po pravdě, už jsme nevěřili a báli jsme se riskovat. Naše odpověď zněla „přijedeme za rok“. Mysleli jsme to vážně a také jsme se na tu cestu celý rok připravovali. Když jsme se vrátili z Německa, platila jsem dětem kurzy angličtiny, takže se jí už učily čtyři roky. Já s manželem jsme se angličtinu učili celý rok, abychom měli alespoň základy.

Rok uběhl jako voda. Pak další půl rok a my jsme měli všechno vyřízené. Pak nastal zlom. O problémech s rasismem se začalo více mluvit. Toho léta emigrovalo mnoho lidí do Kanady a o tomto problému se začalo mluvit v západních zemích i za mořem. Už to nebyl problém, který se dlouho přehlížel, už byl viditelný a musel se začít řešit. Každý den se o tom psalo v novinách a všichni lidé se s tím konečně setkali. Mnoho lidí si uvědomilo, že tu s nimi žijí i Romové a že jako občané tohoto státu nemohou přehlížet násilí. Po událostech ve francouzském Cale jsme se rozhodli, že odjezd odložíme.

Byla v tom i naděje, že se tento problém začne řešit. A začal. I na naší politické scéně. Vzniklo mnoho organizací, které se nám Romům snaží pomáhat. Ještě před rokem jsme nevěděli, co s námi bude. Dnes sedím před počítačem a popisuji část ze svého života a uvědomuji si, čím jsme prošli. Pracuji v Českém rozhlase jako produkční a režisér pořadu „O Roma vakeren“-„Romové hovoří“, společně s Jarkou Balážovou. S touto prací jsem neměla žádné zkušenosti. Neuměla jsem ani psát na psacím stroji, natož pracovat s počítačem. Vše jsem se naučila za půl roku – tak dlouho tam pracuji.

Tato práce mi moc pomohla. Poznala jsem a stále poznávám mnoho hodných lidí. To, že jsem Romka, je pro ně, jako když pro vás je někdo třeba Dán. Mnozí se mi přiznali, že z nás Romů měli strach a že se za tyto předsudky stydí. Bylo a je to tím, že se neznáme. Bude to chtít trpělivost na obou stranách, ale mám pocit, že doba poznávání už přišla. Ale i tak se musí v první řadě zamezit napadání a vraždění, aby Romové nemuseli přemýšlet nad tím, jak pryč, ale aby se naučili přemýšlet do předu a aby rodiče mohli plánovat vzdělání a růst svých dětí. Je po volbách a tak jako na začátku naší Sametové revoluce, tak i teď s manželem sledujeme politickou situaci v naší zemi. Nevím, jaké složení bude mít parlament, ale vím, že republikáni a s nimi i p. Sládek už nebudou Romy v parlamentu urážet a ponižovat je. Tuto skutečnost vnímám jako krok, kterým dali lidé této země najevo snahu a odvahu se s námi Romy sblížit.

Za pozvánku cizinci platí. Češi na tom umějí vydělat

Pro Čechy je to jen kousek papíru, za který ještě dostanou zaplaceno. Pro cizince z Východu naopak představuje vstupenku do Evropy, za niž si ochotně připlatí. Takzvaný zvací dopis je žádaným zbožím. A někteří Češi se na tom naučili vydělávat. Ministerstvu vnitra dochází trpělivost a chystá zvláštní databázi.

Žena, která pozvala na adresu jednoho bytu 24 osob, ačkoli tam sama nebydlela. Důchodce, který si k penzi přilepšoval bokem – za jednu pozvánku žádal dvě stě korun. Dva případy z policejních statistik. Ukazují, jak relativně snadno lze obcházet úřady – a s falešnými pozváními kšeftovat. „To, že si imigranti platí za pozvání, je běžné,“ říká Světlana Knězová z Poradny pro uprchlíky.

Stovky nebo tisíce Čechů pozvou každoročně k sobě domů cizince. A nechávají si za to platit. Úřadům už ale dochází trpělivost, policie chce pečlivěji prověřovat každého, kdo podezřele často posílá zvací dopisy. Vyplývá to ze zprávy ministerstva vnitra, kterou má server TÝDEN.CZ k dispozici. Ministerstvo hodlá v budoucnu vytvořit speciální databázi zvoucích osob, do které by měli přístup vedle policistů i úředníci z ambasád.

Ministerská zpráva zmiňuje konkrétní návrhy, jak se s falešnými pozváními vypořádat už v cizí zemi. Například na problémové zastupitelské úřady ve Vietnamu či Mongolsku budou hojněji vysíláni imigrační policejní důstojníci. „Jejich role bude významná při odhalování podvodů žadatelů o vízum,“ stojí ve zprávě.

Pozvánka do ráje

Dopis s pozváním v ruce otevírá cestu do vytoužené Evropy. Mnohem snáze lze pak dosáhnout na krátkodobé vízum, které představuje propustku do bohatého ráje. I proto se ve východních zemích, kde jsou ambasády nejvytíženější, se zvacími dopisy čile obchoduje.

Pro Čechy jde o celkem bezpečný byznys. Sepsání pozvání k návštěvě pochopitelně není trestné. „Nejde o trestný čin ani přestupek, policie se tím proto dál nezabývá,“ vysvětluje mluvčí Cizinecké policie Kateřina Jirgesová. A že šlo od začátku o podvod, policie objeví příliš pozdě – až chytí cizince, který je nelegálně na českém území.

Teprve potom to mívá pro zvoucí osoby nepříjemnou dohru. „Lidé, kteří jej do České republiky pozvali, pak často odmítají zaplatit náklady spojené s vyhoštěním. Takové riziko na sebe přitom bere každý, kdo si do Česka návštěvu pozve,“ vysvětluje mluvčí Jirgesová.

Jenže dokázat předem, že jde o podvod, není snadné. Žadatel o vízum sice musí projít pohovorem na velvyslanectví, ale úředníci nemusejí nic odhalit. „Pokud má pozvání v ruce a na kontrolní otázky úředníků odpovídá správně, není důvod mu krátkodobé vízum neudělit,“ říká mluvčí diplomacie Zuzana Opletalová.

Cizinci jsou na pohovor většinou dobře připraveni – dopředu vědí, na co se jich úředníci budou ptát. „Od zprostředkovatelů nebo příbuzných mají instrukce, jak odpovídat a na co si dávat pozor,“ dodává Opletalová.