Assalam alejkum, Evropo: deník ingušského uprchlíka II.

22.05.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dneska tři rodiny odjely z tábora. Napsaly žádost, aby se azylové řízení zastavilo, a odjely zpět na Kavkaz. Já jim tak trochu závidím, vždyť za dva dny uvidí své domovy, příbuzné, přátele.

Navštívil mne P…, měl špatnou náladu. To proto, že mu z Čečenska zavolal starší bratr a sdělil mu, že se chystá do Evropy. Někdo mu řekl, že se tu dostává 2000 dolarů. To je k smíchu.

Musím dodat, že jsou mezi námi i takoví, kteří sem jedou hledat snadnější život. Dělají pak ostudu všem těm, kdo jsou skutečně nuceni opustit svou zemi.

Většina obyvatel Ruska žije v chudobě jenom proto, že se naučili nezajímat se, na co se používají daně a proč jsou posíláni do války. Systém je zaměřen na potlačení lidské osobnosti.

To není žádná rusofobie. Proti mně bojovali ti, z nichž se státu podařilo udělat poslušné otroky. Oni nevěděli, za co ve skutečnosti bojují, zabíjejí a umírají.

Někdo ze skeptiků se mne zeptal, vím-li já sám, proč a s jakým cílem jsem se postavil proti federálům. Já to vím. Bojoval jsem za to, aby mne nezabili jako bezbranného králíka. Bojoval jsem proto, že nefungovaly zákony, které měly ochraňovat má občanská práva.

Ze vzpomínek

Listopad 1999. Je chladno. Fouká pronikavý vítr ve snaze vyfouknout z člověka poslední zbytky tepla.

Federální cesta „Kavkaz“ je přeplněná dopravou. Vedle první ingušské hlídky ze strany Čečenska se vytvořila zácpa, která se táhne asi patnáct kilometrů. Lidé, lidé, lidé… Uvnitř aut, na přívěsech, v oknech autobusu. Dětský pláč, nářek žen, řev motorů…

Chceš vidět válku? Jen několik kilometrů odsud ruská raketa trefila starý autobus. Je slyšet křik lidí, kteří se ze všech sil snaží zachránit aspoň někoho z cestujících. Můj pohled se zastavuje na ženě slovanského vzhledu. V očích této ruské ženy je tento řvoucí, hořící svět. Najednou si uvědomuješ, že to, co ona vidí, se jí vrylo hluboko do duše, a žádné slzy už to nikdy nevyplaví.

Tato ruská žena se jmenuje Anna, je pozorovatelkou ruských novin. Hovoří třesoucím se hlasem: „Panebože, kdybych to neviděla na vlastní očí, nikdy bych neuvěřila, že naši vojáci jsou toho schopní. Mimochodem, funguje ti mobil?“

Mobil nefunguje – tady je mobilní spojení zpřístupněno pouze zkorumpovaným úředníkům.

„Kam jedeš, do Grozného?“ – „Ano.“ – „Ty jsi Inguš? Tak na co ti to je?“ – „Cožpak se válka Ingušů netýká?“ – „Chytře mluvíš, ale špatně uvažuješ… Jenom se zbraní v ruce vojska nezastavíš. Pokud jsi chytrý, musíš bojovat slovem.“

Stringer[1] – je to ctěné, nebezpečné a výnosné. Koho s kamerou uvidí federálové, toho mohou zastřelit. Můj spolusedící se dlouze zadívá na novou profesionální videokameru, kterou jsem dostal od Japonců, abych natáčel všechno, co uvidím.

Je nás pět a jdeme vstříc válce. Ještě nevíme, že z těchto pěti se za dva dny vrátí domů živý jen jeden. A jestli mu je vlastně co závidět.

„Moji“ Japonci seděli v baru hotelu plni očekávání.

Šli jsme nahoru do pokoje a přehráli obsah kazety. Hořící technika, ohořelá těla, toulaví psi drásající opuchlá těla. Smrt. I v očích živých – Smrt.

Řekl jsem překladateli: „Pět tisíc“.

Japonci mi dali víc, což se hodilo, protože po třech padlých zůstaly děti a já jim budu aspoň moci pomoct… Zítra se musím vrátit zpět – čeká mě Smrt. Smrt potřebuje kronikáře.

Za oknem je ponuré ráno, mrholí… Snídaně stěží prolezla hrdlem.

Dnes jsem dostal odpověď na svou žádost o urychlení pohovoru. Zamítnuto. Na pohovor mne mohou zavolat až někdy v červnu. Sedět bez práce je těžké. Překvapilo mě, že většina lidí z tábora by dala přednost tomu zůstat v táboře před nalezením podnájmu a práce.

21.06.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dnes je sobota. Na místním trhu byla razie a teď ti, kteří nás zásobovali pašovanými cigaretami, budou po čtrnáctidenní vazbě deportováni. Je to smutné. Byli to moc hodní lidé, jenom byli donuceni překračovat zákon.

V Jamestownu se konala konference věnovaná situaci v Ingušsku. Experti měli seznámit světovou veřejnost s tím, co právě probíhá v této droboučké republice. Mezi „experty“ nebyl z neznámého důvodu ani jeden Inguš. Samozřejmě, jimi viděné události byly daleko od skutečnosti… Nu budiž – lidé si musí nějak vydělávat na chleba…

Skupiny, které bojují proti federálnímu centru v Ingušsku, se někdo snaží vydat za islámské fundamentalisty. Ruští plukovníci si dávno všimli, že v očích evropských politiků se při vyslovení mystického slova „islamista“ začne zračit zděšení. To je moc chytrý trik. Časem se do tohoto seznamu dostanou zajisté všichni ti, kteří alespoň trochu rozumějí politice Kremlu, a nejen na Kavkaze, ale i v samotné Evropě… A není náhodou islamista ten Juščenko? A co Saakašvili?

Novinky z internetového portálu ingushetiya.ru? Dnes „se tam střílelo“. Jako každý den… . Dobrou noc, Evropo.

25.5. 2008

Assalam alejkum, Evropo.

Konečně. Zítra půjdu do práce. Jsem pln sil a očekávání.

Jedna rodina z tábora odjíždí do Belgie. Samozřejmě nelegálně. Cožpak mají na výběr? Sám pro sebe jsem se rozhodl, že si nelegální „cestování“ nedopřeji. Z principu si zkusím svůj život v Evropě zařídit čestně. Zároveň vyzkouším evropské demokratické a liberální hodnoty, jak fungují ve skutečnosti.

V táboře se už dozvěděli o tom, že budu mít práci. Jen dnes se už tři lidé pokoušeli mi to překazit.

26.05.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Dnes jsem byl první den v práci a jsem tak unavený, jako kdybych pracoval celý týden. Pracovali jsme večer na stavbě… Plat bude na evropské poměry nevelký, dokonce ubohý, ale za peníze vydělané za jeden den si budu moct koupit 10 kg masa. Celkem se mi to líbí. Jenom kolegové z tábora mne přivádějí do rozpaků – je to až příliš nespolehlivá parta.

Dobrou noc, Evropo. Dneska se mi nebude zdát o válce.

27.05.2008

Assalam alejkum, Evropo.

Představte si situaci – spíte ve svém domě, zdají se vám sladké sny, najednou vás vzbudí děsivý rámus – to vám vyrazili dveře domu. Váš dům se naplňuje rachocením hrubých armádních bot, cvakáním závěru zbraní, lidmi v černých kuklách. Převrátí všechno v domě a odejdou. Pokud budete celou dobu stát v pozoru a budete mlčet, dokážete se vyhnout bití a ponižování. Ale co člověka dokáže víc ponížit než to, když ve svém domě nemá žádná práva?

Takovým způsobem se dnes vláda chová nejen v Čečensku a Ingušsku, ale i v ostatních republikách Ruské federace. Existuje zde ale určitý rozdíl – národní tradice v Čečensku a Ingušsku si žádají odplatu za ponížení. Máte krevní mstu – to je prakticky druhá ústava. A je třeba si povšimnout, že ona je častěji spravedlivější než státní zákon.

Teď je jedenáct hodin dopoledne. Proč jsem doma? Protože ráno po příchodu do práce na nás přišel inspektor, že tady pracujeme nelegálně. Tak nás laskavě poprosili, abychom odešli. Čest a sláva tvým inspekcím, Evropo.

Kvůli nim jsem ztratil svou jedinou možnost výdělku, ale nezlobím se na ně – hoši svědomitě vyplnili svou povinnost. Čest jim za to a chvála.

Zajeli jsme ještě na burzu práce, kde se za rozbřesku scházejí nelegální pracovnicí v očekávání náhodné pracovní příležitosti. Byl tam dav, tak jsem odešel.

Je to s podivem. Kdysi jsem se učil, pracoval, snil o kariéře, o malých půvabech života. A teď jsem prakticky v samotném srdci Evropy a sním o jakékoliv černé práci. Musím to vydržet do pohovoru, a pak se uvidí. Pokud budu odmítnut, vrátím se na Kavkaz a pokusím se aspoň umřít lidsky, když žít lidsky mi nevychází.

Můj nový soused dostal povolení k pobytu. Bydlí v táboře nelegálně. Nemá už právo být v táboře přes noc, proto se každý večer musí dostat ke své vlastní manželce oknem. Sousedé z domu naproti se asi podivují. Vysloveně blázinec…

Reklamy

Zanechat Odpověď

Please log in using one of these methods to post your comment:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s